OTÁZKA: Mohou lidé, kteří celoživotně chtěli to pravé, když jim stáří prostě tvoří překážku, přijmout nové a najít rovněž cestu ke Světlu?
ODPOVĚĎ: Chtít, co je správné podle pozemského pojmu, nebo chtít dobro je často velký rozdíl! Pozemsky správné není vždy také dobro!
Dnes pro člověka již více nestačí prostě a jednoduše žádat, co je správné! Něco takového mohl dělat při své první inkarnaci. Nyní žádá se od něj více! Jakmile se násilím nevzchopí a duchovně nedojde konečně vědomě výše, tak je bezpodmínečně ztracen. Stáří netvoří žádnou překážku, nýbrž pobídku, protože ve stáří se viditelně přibližuje hodina přechodu! Je to mnou tak často jmenovaná lenost a pohodlnost jakožto nejhorší nepřítel, kterou se takovíto váhavci zatěžují, a tím hynou.
Doba duchovního tuláctví skončila, stejně jako doba pohodlnosti a bezstarostného očekávání. S příšernou hrůzou a tvrdostí udeří to v krátké době do spáčů a lenochů tak, že se také i ti nejhlušší probudí.
Studium mých přednášek však již předem vyžaduje vlastní námahu, násilné soustředění všech smyslů, a tím duchovní živoucnost a plnou bdělost! Teprve pak podaří se vnoření do mých slov a také jejich skutečné pochopení.
A tak je to chtěno! Odmítám každého duchovně líného.
Pokud však v sobě lidé nezasypali alespoň jen zrnko Pravdy z domova duchovní říše, tak musí je Slovo zasáhnout, jako volání, za předpokladu, že si také jednou dají námahu je neovlivněně přečíst s plnou vážností. Necítí-li pak nic, co v nich probouzí ozvěnu, bude také na onom světě sotva ještě možné je probudit, protože se jim tam také nemůže dostat něčeho jiného. Zůstanou stát tam, kam sami sebe svou vlastní vůlí postaví. Nikdo je nebude nutit, aby odtamtud odešli, avšak nevyjdou také včas z této hmotnosti, aby se zachránili před rozkladem, tedy před věčným zatracením.
To „nechtít slyšet“ vezmou si ovšem s sebou z této Země do jemnohmotnosti a nebudou si tam počínat jinak, než se dělo zde. Jak může stáří tvořit překážku! Je to volání věčnosti, které je zasáhne ze Slova, které však nechtějí slyšet, protože je jim to tak pohodlnější. Pohodlnost je však nakonec zničí, jestliže se včas nebudou chtít stát živoucími. Tato otázka však ukazuje tuto pohodlnost velmi zřetelně. Je to stejný způsob tak mnohých lidí, kteří se sami chtějí neustále klamat pod nějakou alespoň trochu přijatelnou záminkou. Oni patří k plevám, které nadcházející očistnou bouří nebudou posíleny, nýbrž odvanuty pryč, protože jsou pro vážnost skutečného bytí nepoužitelné.
Žádali by od Stvořitele vždy novou dobu k rozmyšlení, aniž by kdy došli ke vzestupu, při němž by se měli duchovně vzchopit.
Z tohoto důvodu nemá žádný účel se tím dlouho zabývat. Jsou to ti, kteří věčně něco chtějí, avšak nikdy na sobě nic nevykonají. A tím jsou také ztraceni. — — — —
Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2024