Nezařazené přednášky
od Abdrushina
Dětskost
Slovo „dětský“ je výraz, který je lidmi v jejich povrchním a nerozvážném způsobu hovorů ve většině případů používán falešně.
Skrze duchovní lenost brzděn, je tento výraz nedostatečně prociťován, aby mohl být také správně pochopen. Kdo ho však v jeho celém obsahu nepochopil, nebude ho moci také nikdy správně používat.
A přece je to právě dětskost, která lidem nabízí silný most ke vzestupu do světlých výšin, k možnosti zrání každého lidského ducha a ke zdokonalení pro věčnou možnost bytí v tomto stvoření, které je domem Boha Otce, jejž poskytl lidem, pokud … v něm zůstanou jemu příjemnými hosty. Hosty, kteří nezpůsobí škodu v prostorech, které jim byly milostiplně přenechány jen k použití u vždy bohatě prostřeného stolu.
Jak vzdálen je však nyní člověk od pro něj tak nutné dětskosti!
Avšak bez ní nemůžete pro svého ducha ničeho dosáhnout. Duch musí mít dětskost; neboť on je a zůstává dítětem stvoření, i když získal plnou zralost.
Dítě stvoření! V tom spočívá hluboký smysl; neboť k dítěti Božímu musí se vyvinout. Zda toho někdy dosáhne, to závisí od stupně poznání, který je ochoten si osvojit při svém putování skrze všechny hmotnosti.
S touto ochotou musí se však také ukázat čin. V duchovních úrovních je vůle současně také činem. Vůle a čin jsou tam vždy jedno. Takto je to však jen v duchovních úrovních, ne ve hmotnostech. Čím je hutnější, těžší rovina hmotnosti, tím vzdálenější je čin od vůle.
Že hutnost působí brzdivě, lze vidět již na zvuku, který se musí v pohybu probojovat skrze hmotnost, která mu brání podle druhu hutnosti. Lze to zřetelně poznat již při kratších vzdálenostech.
Když člověk štípá dřevo nebo také na nějaké stavbě zatlouká hřebík do trámu, tak lze sice úder jeho nástroje zřetelně vidět, avšak zvuk toho přichází teprve po několika vteřinách. Je to tak nápadné, že to snad každý člověk již jednou někdy zažil.
Podobné, avšak ještě mnohem těžší je to u lidí na Zemi mezi vůlí a činem. Vůle vytryskuje v duchu, je v duchu ihned činem. Avšak aby se vůle viditelně v hrubohmotnosti zformovala, potřebuje ještě hrubohmotné tělo. Jen v impulzu jedná každé tělo již v několika vteřinách po vytrysknutí vůle. Při tom je vyloučena zdlouhavá práce předního mozku, který má jinak zprostředkovat cestu vůle až k účinku na činnost těla.
Vlastní cesta trvá poněkud delší chvíli. Někdy k činu dochází také jen slabě nebo vůbec, poněvadž chtění je na delší cestě oslabené nebo skrze hloubající rozum zcela zastavené.
Při této úvaze chtěl bych přinést sem vlastně náležející odkaz na nepozorované, a přece také v lidském jednání zřetelně očividné účinky zákona stvoření přitažlivosti stejného druhu.
Lidské pozemské zákony jsou sestaveny pozemským rozumem a také jím prováděny. Proto jsou rozumem uvážené plány, tedy promyšlená jednání jako taková trestána přísněji a hůře posuzována než jednání, která se stala v afektu, tedy bez rozmyslu. Tato poslední dostávají ve většině případů přiznané zmírnění.
To má ve skutečnosti lidmi nepozorovanou souvislost ve stejném druhu rozumového působení pod tlakem zákona stvoření pro všechny ty, kteří se rozumu bezpodmínečně podřizují. Těm je to zcela srozumitelné.
Aniž by se o tom vědělo, přisuzuje se tím při jednání v afektu větší část viny duchovní úrovni. Zákonodárce a soudce nic z toho netuší, protože vychází ze zcela jiných, čistě rozumových principů. Avšak při hlubokém přemýšlení a znalosti působících zákonů stvoření stojí to všechno ve zcela jiném světle.
Přesto působí také v jiných pozemských úsudcích a hodnoceních živoucí Boží zákony ve stvoření zcela pro sebe samostatně, neovlivněně od pozemsky lidských zákonů a pojmů. Snad žádného vážného člověka nenapadne se domnívat, že skutečná vina, ne snad jen lidmi teprve k tomu potvrzená, by mohla být také současně před zákony Božími vyřízena s lidským rozumem nařízeným a odpykaným trestem!
To jsou již po tisíciletí dva téměř rozdělené světy, rozdělené skrze jednání a myšlení lidí, přestože mají být jen jedním světem, ve kterém působí jedině zákony Boží.
Skrze takový pozemský trest může nastat odpykání jen tehdy, pokud se zákony a tresty shodují zcela se zákony Božími ve stvoření. Nuže, jsou dvojí afekty. Nejprve ty již popsané, které by měly být vlastně nazývány impulzem, a kromě toho afekty, které vyšlehnou v předním mozku, tedy ne v duchu, a které patří do oddělení rozumu. Jsou neuvážené, a nesmí ale mít stejné úlevy jako impulzivní činy.
Avšak přesně se dopídit v tom spravedlivého rozdílu bude možné jen oněm lidem, kteří znají všechny zákony Boží ve stvoření a jsou poučeni o jejich účincích. To musí teprve zůstat vyhrazeno přicházející době, ve které také nebude více u lidí žádných svévolných činů, poněvadž ti budou mít takovou duchovní zralost, která jim dovolí zachvívat se při všem jejich konání a myšlení již jen v Božích zákonech.
Toto odbočení má jen podnítit k uvažování, ono nepatří k samotnému účelu přednášky.
Budiž při tom jen poznamenáno, že vůle a čin jsou v duchovních úrovních jedno, a že v hmotných úrovních jsou však skrze druh hmoty odděleny. Proto již kdysi říkal Ježíš lidem: Duch je ochoten, avšak tělo je slabé!
Tělo, tedy zde míněná hrubohmotnost těla, nepřináší k činu všechno to, co bylo již v duchu vůlí a činem.
A přece by mohl duch také na Zemi v hrubohmotném šatě prosadit, aby jeho chtění vždy povstalo v hrubohmotný čin, kdyby k tomu nebyl příliš líný. Nemůže za tuto lenost činit odpovědným tělo; neboť tělo bylo dáno každému duchu jen jako nástroj, který se musí naučit ovládat, aby s ním správně zacházel. –
Duch je tedy dítětem stvoření. A musí v něm být dětský, jestliže chce naplnit účel, pro který ve stvoření je. Povýšenost rozumu vzdálila ho od dětskosti, poněvadž jí jako takové nemohl „rozumět“, jakou ona skutečně je. Tím však ztratil oporu ve stvoření, které ho nyní musí vypudit jako cizince a škůdce, aby samo mohlo zůstat zdravé.
A tak se stane, že si lidé sami vykopou svůj hrob skrze své falešné myšlení a konání. –
Již k vánoční Slavnosti jsem promlouval o tom, jak je zvláštní, že každý člověk, který někdy chce na sebe nechat Vánoce správně působit, musí se při tom nejprve pokusit přenést se do dětství!
To je přece dost zřetelné jako znamení toho, že není vůbec schopen jako dospělý prožít Vánoce s citem. To je zcela jasný důkaz toho, že ztratil něco, co měl jako dítě! Proč o tom lidé neuvažují!
Opět je to lenost ducha, která jim brání se těmito věcmi vážně zabývat. „To je pro děti,“ myslí si, „a dospělí na to nemají vůbec žádný čas! Musejí myslet na něco vážnějšího.”
Něco vážnějšího! Tímto vážnějším míní se jen pachtění po pozemských věcech, tedy práce rozumu! Rozum rychle zatlačí daleko zpět vzpomínky, aby neztratil nadřazenost, když někdy poskytne prostor cítění!
Ve všech těchto zdánlivě tak malých skutečnostech lze poznat největší věci, pokud k tomu rozum poskytne jen čas. Avšak on má převahu a bojuje proto se vší lstivostí a záludností. To znamená ne on, nýbrž ve skutečnosti bojuje to, co ho využívá jako nástroj a skrývá se za ním: temno!
To nechce nechat nalézt světlo ve vzpomínkách. A jak duch pak žádá nalézt světlo, čerpat z něj novou sílu, poznáte na tom, že se vzpomínkami na dětské Vánoce probouzí se také neurčitá, téměř bolestná touha, která je schopna mnohé lidi přechodně měkce naladit.
Toto měkké naladění mohlo by být tou nejlepší půdou k probuzení, pokud by byla využita ihned a také se vší silou! Avšak žel přijdou dospělí při tom již jen do snění, přičemž stoupající sílu promrhají, prohrají. A ve snění pomine také příležitost, aniž by mohla přinést užitek nebo byla využita.
I když tak mnohý člověk při tom uroní několik slz, stydí se za ně, snaží se je skrýt, vzchopí se trhnutím těla, ve kterém je tak často patrný nevědomý vzdor.
Jak mnohé mohli by se lidé při tom všem naučit. Ne nadarmo proniká do vzpomínek na dětství tichý žal. Je to nevědomé cítění toho, že bylo ztraceno něco, co zanechalo prázdnotu, neschopnost ještě dětsky cítit.
Vy jste však přece jistě často postřehli, jak nádherně a osvěživě v tichosti působí skrze svou přítomnost každý člověk, kterému tu a tam z očí srší dětská záře.
Dospělí nesmí zapomínat, že dětské není dětinské. Nyní však nevíte, odkud může dětské takto působit, co vůbec je! A proč Ježíš řekl: „Buďte jako děti!“
Abyste vypátrali to, co je dětské, musí vám být nejprve jasné, že dětské není naprosto vůbec vázáno na dítě. Sami přece jistě znáte děti, kterým schází skutečně krásná dětskost! Existují tedy děti bez dětskosti! Zlomyslné dítě nebude nikdy působit dětsky, stejně tak nezvedené, vlastně nevychované!
Z toho jasně plyne, že dětskost a dítě jsou dvě pro sebe samostatné věci.
To, co se na Zemi nazývá dětským, je odnoží působení čistoty! Čistoty ve vyšším, nejen pozemsky lidském smyslu. Člověk, který žije v paprsku Božské čistoty, který paprsku čistoty v sobě poskytl prostor, získal tím také dětskost, ať už je to ještě v dětském věku nebo již jako dospělý.
Dětskost je výsledkem vnitřní čistoty nebo znamením, že je takový člověk čistotě oddán, že jí slouží. To jsou přece všechno jen různé způsoby vyjádření, ve skutečnosti však vždy totéž.
Tedy jen v sobě čisté dítě může působit dětsky, a ten dospělý, který v sobě chová čistotu. Proto působí osvěživě a oživuje, probouzí také důvěru!
A tam, kde je pravá čistota, může být otevřena cesta pravé lásce; neboť Boží láska působí v paprsku čistoty. Paprsek čistoty je její cestou, po které kráčí. Nebylo by možné, aby šla jinudy.
Kdo nepřijal do sebe paprsek čistoty, k tomu nemůže se nikdy dostat paprsek Boží lásky!
Dětskost odňal si však člověk svým odvrácením se od Světla skrze své jednostranné rozumové myšlení, kterému obětoval všechno, co ho mohlo povznést, a tak se přikoval tisícerými řetězy na tuto Zemi, tedy na hrubou hmotnost, která ho drží ve svých poutech, dokud se od nich sám neosvobodí, což se mu však nemůže stát pozemskou smrtí, nýbrž pouze duchovním probuzením.
Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2024