Odpovědi na otázky

82. Všelicos pozoruhodné (Zkoumání Slova)

Zní to sice zvláštně, je však žel skutečností, že největší část lidí vůbec neví, co to znamená, když říkám, že Slovo má být každým ostře „zkoumáno“, aby pak z vnitřního přesvědčení mohl podle něho žít. Zkoumat není kritizovat, nýbrž je to něco, co lidem připadá mnohem obtížnější: vnitřní procítění! A v tom spočívá první úskalí. Procítění bez předsudků člověk již více nezná, nýbrž přistupuje ke každé věci se svým vlastním balíčkem moudrosti, aby tím měřil všechno ostatní. Tuto chybu dělá téměř každý jednotlivec. Avšak nejvíce v tom hřeší spolky a především redakce novin v bludu, že něco říci musí, jestliže se člen nebo čtenář zeptá, přestože velmi často nemají čas vážně se nějakou otázkou zabývat.

Nepostačuje-li k tomu balíček vlastního vědění, což je vůči živoucímu Slovu jen přirozené, tak se prostě začne více méně „duchaplně“ vtipkovat a posmívat, částečně skutečně v omezenosti s přesvědčením, částečně aby se tím zakryla vlastní neschopnost. Kdo je nyní tak pohodlný, že takovéto pozemské moudrosti přikládá jakoukoliv hodnotu, řídí se podle ní nebo se jí nechává mást, ten stane se obětí své zhoubné pohodlnosti, promešká okamžik, ve kterém ho zastihla spása, ztrácí se. Avšak na ty, kteří takové neštěstí povrchně šíří skrze své „záblesky ducha“, kterým až příliš rádi dávají poučujíce zazářit, zavěsí se takové oběti na onom světě jako břímě, takže budou moci jednou dojít ke vzestupu teprve pak, když všechny oběti ještě naleznou svou cestu k výšinám, ne dříve! Co to znamená, může si každý hledající snadno vysvětlit.

Na tomto úskalí pohodlnosti naslouchat jiným, nejprve si opatřit mínění druhých, ztroskotají opět mnozí, právě jako na úskalí neschopnosti opravdového zkoumání.

Opravdové zkoumání, které tak často vyžaduji, podmiňuje především vypětí vlastních schopností, vlastní síly! A s tím je také současně ve vzájemném působení úzce spojeno … probuzení každého jednotlivce pro sebe. Požehnání úsilí následuje tedy okamžitě. To se však nemůže nikdy stát, pokud někdo pro sebe bere za základ mínění druhých.

Zkoumání, tedy vážné procítění musí každý člověk učinit jedině zcela sám tiše ve svém nitru. Musí se do sebe zaposlouchat! Musí naslouchat, zda se tam pro to ozývají spřízněné zvuky, na rozdíl od dosavadních názorů!

Boží volání vychází přímo ke každému jednotlivému lidskému duchu! Protože každý nese také jedině sám za sebe odpovědnost za všechno, co myslí a koná! Nemožnost spočívá v tom, aby se mohly tvořit spolky tam, kde se jedná o Slovo Pravdy, protože každý se při tom musí snažit být hotov sám se sebou! Nemůže se opírat o jiné nebo od nich vyžadovat radu. Kdo ukazuje takovouto nesamostatnost, je již předem ztracen pro vlastní život. Nepotřebuje se teprve namáhat, protože konečného cíle přece nikdy nedosáhne. Zda se ztratí nyní ihned nebo teprve později, nehraje pro něj žádnou velkou roli! Bylo by falešné takto duchovně líným nechávat zbytečnou naději, která se přece nenaplní.

Ostatně poukazuji také zde ještě na závěrečné prohlášení. Kdo nemůže Poselství Grálu duchovně následovat, pro toho je lepší, aby pokračoval bez povšimnutí svou cestou, než aby chtěl při tom ukazovat záblesky své moudrosti; neboť se dostaví hodina, kdy příliš pozdě by pak chtěl ještě pomýšlet na něco lepšího, přičemž však nynější dětinské vyvyšování vytvoří mlýnský kámen, který ho zadrží dole. — —

_____

Poselství Grálu uchopuje všechny lidi v nejslabším bodě: v jejich tisíce let živené domýšlivosti! Proto tolik choulostivosti, mnohdy posměšných úsměvů, ještě více shovívavosti ve zdánlivé vyvýše­nosti, ze které příliš zřetelně hovoří nejnižší zlost, a co nakonec přece všechno svědčí jen právě o tom, co Poselství Grálu říká o lidstvu. Ve všem tom obracení, vykrucování, otáčení, posmívání, horlení, nenávisti a chtění platit za chytré ukazují uvažujícímu pozorovateli jako v nejjasnějším zrcadle jako existující skutečnosti všechno to, co nechtějí uznat a co chtějí potírat! Boj je však zcela marný! Škoda kvůli tomu vynakládat sílu; neboť tato Pravda stojí zcela neúprosně pevně a zvítězí. Vzpírání a otáčení lidem tentokrát nepomůže.

Sami se při tom jen ochromí a v při tom přicházejícím zemdlení se v sobě zhroutí, nebo se musí podvolit a zabočit na správnou dráhu. Již nyní to pevně vězí v mnohých duších, k jejich spáse, i když se to prozatím projevuje ještě jen v neklidu, až jednoho dne nečekaně jasný plamen svatého poznání prorazí skrze strusku, která se dnes ještě na něm nachází, přestože plníc opak svého účelu tím, že ještě rozvine všechnu sílu pod ní doutnající jiskry skrze těžký odpor k největší intenzitě. Tedy také zlo musí nyní být prospěšné dobru. —

Všichni, kteří v sobě nemohou již více cítit Boží volání, budou vykázáni od dveří duchovní říše, jakmile by později chtěli vstoupit. Musí jít zpět do noci a hrůz! Mohou si pak dojít pro marné rady a pomoc od těch, jejichž řečem slepě důvěřovali, jen aby se sami nemuseli duchovně namáhat, jakož i z obavy před všemožnou odpovědností. Nemůže jim být více pomoženo; neboť jim tím schází duchovní „život“. Patří k mrtvým, kteří se již více neprobudí.

Jak by mohli do Boží říše, když si uzavřeli sluch k volání a raději dali přednost tomu, aby se v pohodlnosti přidrželi náboženských dogmat, která nepožadovala námahu vlastní duchovní čilosti a Bohem požadované probuzení! Takové překonání sebe sama není věcí pro kohokoliv; neboť to vyžaduje celou sílu, kterou je člověk schopen projevit, především také pokorné poznání svého já!

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2024